Sen z dětství, který si mě našel o x let později

Už jako malá holka jsem věděla, že bych chtěla jednou pracovat s miminky. 

Lákalo mě být sestřičkou na novorozeneckém oddělení, učitelkou ve školce nebo aspoň paní, co hlídá děti v kojeňáku nebo Au-pair. Jenže život někdy úplně nesedne na naše představy – nebo spíš naše sebevědomí si na ně netroufne.

Upřímně?
Nebyla jsem premiantka. A i když jsem měla srdce na správném místě, školní známky a můj přístup ke studiu tehdy nevypadaly úplně slibně. Sebevědomí bylo nízko a pocit "nejsem dost dobrá" byl častý návštěvník. Takže zatímco jiné holky mířily na střední s výběrovými obory, já jsem hledala něco, co bude reálné.

Mateřská škola? Možná. Ale neuměla jsem hrát na žádný hudební nástroj – a to byl problém. Uměla jsem hrát tak maximálně na nervy svým rodičům. :-D

Moje cesta tedy začala učňovským oborem v Horažďovicích.
A víš co? Byla to možná ta nejlepší škola života.
Začala jsem se formovat, nacházet samu sebe, a hlavně – zjistila jsem, že mě neuvěřitelně baví tvořit.
Malovat, kreslit, vymýšlet, tvořit rukama i hlavou.

A pak mi jednou do ruky přišel foťák.
Byla to láska na první pohled.
Na intru jsem fotila kamarádky, spolužačky, prostě všechno, co mi přišlo před objektiv.
A některé z těch fotek? Dodnes je najdete na mém Facebooku. Jsou tam. A jsou připomínkou začátků.

Po učňáku jsem se dostala na střední školu v Karlových Varech, kde jsem vystudovala obor Užitá fotografie a média.
A bylo to přesně ono.
Začala jsem fotit víc – portréty, svatby, těhotenské fotky… a jednoho dne se ke mně dostalo i focení novorozeňátek.

Až po deseti letech focení miminek mi vlastně došlo, že jsem si tím splnila svůj dětský sen.
Sice ne v bílém plášti, s fonendoskopem kolem krku, ale s foťákem v ruce a láskou v srdci.

Chci tím říct jedno: Nezoufejte, pokud se teď nenacházíte tam, kde byste chtěli být.
Někdy má cesta spoustu zatáček, někdy vypadá, že vede úplně jinam. Ale pokud vaše sny zůstávají uvnitř vás živé, dostanete se tam.

Možná oklikou. Možná později. Ale věřte mi – ty správné sny si vás nakonec stejně najdou.

A já?
Každý den, když držím v ruce foťák a mám před sebou maličké miminko, vím, že jsem přesně tam, kde jsem vždycky chtěla být.
A že ta malá holka ve mně by na mě byla pyšná.