"Dřevěné srdce" v mém ateliéru

Každá fotka, kterou v mém ateliéru pořídím, má svůj příběh. A často za ní nestojím jen já, ale i někdo, kdo je mi hodně blízký – můj tatínek. 

Možná jste si při focení všimli různých dřevěných postýlek, srdíček, čísel, bedýnek, houpaček, písmen, židliček, autíčka, vláčku.... nebo jiných, které tvoří atmosféru scény. Tyto rekvizity se neobjevily jen tak samy od sebe. Ve většině případů je pro mě s láskou vyrábí právě taťka (a pár z nich můj partner). Už víc než 10 let.

A musím přiznat – někdy to se mnou rozhodně nemá jednoduché.
"Tati, udělal bys mi takovou tu malou lavičku?"
"A jak velkou myslíš?"
"No… tak nějak. Aby tam vešel novorozenec. Nebo dvě děti. Ale ne moc velká."
"A jakou barvu?"
"To ještě nevím. Možná bílou. Nebo přírodní."

A přestože mu často nedokážu přesně říct, jak to chci, stejně to vyrobí. A vždycky perfektně.
Má zlaté ruce – i když je to vlastně malíř a natěrač, ne truhlář. Jeho práce je precizní, poctivá a plná trpělivosti (hlavně vůči mně).

V ateliéru mám stále téměř všechny rekvizity, které mi vyrobil. Mají pro mě citovou hodnotu – neplánuji je prodávat, ani vyhazovat. Možná občas dostanou nový kabát, protože i focení podléhá trendům a je potřeba přizpůsobit barvy nebo styl. Ale ten základ zůstává – rukodělný originál, který vznikl u mého tatínka v jeho provizorní dílničce.

A tímto bych mu chtěla z celého srdce poděkovat.
Za trpělivost.
Za hodiny práce.
Za to, že mi nikdy neřekne "ne".
A taky za ten nepořádek, který po broušení vždycky zůstává všude kolem.

Tatínku, děkuju. Tvůj otisk je v každé fotce, kterou vytvořím. A já jsem za to neskutečně vděčná.